Poprvé jsem zemřel

Poprvé jsem zemřel.

Když mi bylo sedmnáct.

Potkal jsem jednoho člověka.

Svou osudovou lásku.

Osudovou, protože změnila můj osud.

A nikdy jsem už nebyl stejný.

Ublížil mi.

Jak jen nejvíc mohl.

A pak znovu.

A znovu.

Říkal, že to bylo z lásky.

Já jsem té osobě věřil.

Příliš.

Hloupý, hloupý Ryu.

Zabil ve mně to naivní dítě.

Které se dokázalo nepokrytě radovat.

Už to nedokážu.

Neumím nadšeně skákat kolem vánočního stromku.

Nedokážu to.

Ale vím, že jsem to dokázal.

Dokázal jsem milovat celým srdcem.

Teď miluji nejvýše aortou.

Bojím se.

A přitom je to už tolik let.

Toužím po kamarádovi.

Kterému bych se mohl se vším svěřit, a on by mě neodsoudil.

Všichni se ale bojí.

Bojí se, co řeknu.

Bojí se, že jsem nebezpečný psychopat.

Bojí se toho, co je pod povrchem.

A já se bojím toho, že se budou bát.

Je to spirála.

A já jsem tak sám, otrávený nenávistí k někomu, kdo si na mě už nikdy nevzpomene.

Let me out.

Please.