Ocelové sevření

Sám sebe zavřel jsem

A nemohu ven

Tluču pěstí do mříže

Ocelových prutů skutých z minulosti

A ony nepovolí

Drtí mě

Nutí mě

Stále kroutit nožem v nezhojených ranách

Měl bych být šťastný

A dost možná i jsem

Svým způsobem

V náručí milovaného zapomínám

Na to co už dávno nemám

Jakmile jsem však sám

Se sebou

Drtí mě ocelové sevření

Vlastního masochismu

Dalšího psychologa nechal jsem jít

Protože před nimi předstírám

Že jsem něco víc

Než všichni ostatní

Že můj život je výkladní skříní

Úžasnosti

A to si myslí všichni

Chtěl bych aby i on trpěl

Aby karma nebyla jen smyšlenkou

Kterou se uklidňují ti

Co nemají na vášeň upřímné nenávisti

Anebo jsou prozíraví

A plně si uvědomují

Jak strašně taková nenávist ubližuje

Svému nositeli